Devátý ročník největších slovinských závodů nalezl své centrum v kempu Menina nedaleko městečka Nazarje. Největším lákadlem letošního OrienteerringOnline.cupu byla možnost zaběhat si na Velké planině. Než jsme se však vyšplhali nad metu patnácti set metrů nad mořem a okusili jedinečné závodění mezi krávami a chaloupkami se svéráznou architekturou, nepohrdli jsme ani předkrmem, který se podával o tisíc výškových metrů níže v relativně jednodušším terénu. Nicméně ani tam to rozhodně nebylo zadarmo.

E1

Po túře v pohoří Karavanky (foto zde), která bezprostředně předcházela závodům, jsem se cítil fyzicky překvapivě dobře, a tak jsem chtěl zavzpomínat na svá rychlejší léta. Navíc to byl můj historicky první závod pod hlavičkou O-HROTu, takže snaha byla na místě. Výsledkem byla paralelní chyba hned na jedničku. Zklidnil jsem hlavu, dostal se zpět do závodu a užíval si pěkně postavené tratě. Jenže jak už to bývá, když člověk ustojí těžší pasáže, rozhodne se závodit na celkem primitivních postupech a ty pak dost často zkazí. Nejinak tomu bylo v případě mé desítky, již jsem měl dopředu nastudovanou, protože jsem chtěl využít pěšinky, po které jsem putoval na sedmičku. Než jsem se dostatečně pokochal okolím, doběhl mě další O-Hroťák a razil pár sekund přede mnou. Následující dva postupy jsem houževnatě ukazoval Jiřímu záda, ale pak přišel výběh do kopce, a přestože jsem měl nohu na podlaze, z kabiny svého přetíženého náklaďáku jsem jen bezmocně přihlížel tomu, jak vytuněný sporťáček ladně mizí z dohledu. Zbytek trati nijak extra nevybočoval ze standardu. Navíc přinesl snad jen jedinou pořádnou volbu postupu (na 23), příjemné osvěžení v podobě deště a řadu možností k diskvalifikaci. Závodní prostor byl totiž rozdělen na dvě části malou silnicí, která byla zakřížkovaná, tedy zakázaná. Přeběh byl povolen jen u naší šestnácté kontroly, kde bezprizorně seděl i jakýsi pořadatel. Ze zakreslených postupů je jasné, že silnice jakožto běžecké dráhy dvakrát využil i vítěz této etapy. A nebyl sám. U některých závodníků se snad jednalo o úmysl, jiní křížky přehlédli. Každopádně by bylo vhodné zmínit zákaz běhu po silnici i v pokynech a instruovat onoho nicnedělajícího pořadatele k tomu, aby zapisoval čísla závodníků, kteří zákaz porušili.

 

E2

Druhé dějství dostalo do vínku mapu s desítkovým měřítkem, a tak se na trati (oproti sedm a půlce z první etapy) daly předpokládat delší postupy na volbu. Očekávání se naplnilo již pár sekund po startu, neboť více času na promyšlení téměř kilometrového postupu na jedničku nebylo. Po peripetiích s úvodem první etapy jsem se se zbytečným respektem rozhodl pro příliš přetaženou obíhačku s jistou dohledávkou. Jediným kaňourem na stavbě trati mužské elity bylo umístění třetí kontroly na „neuzavřeném“ okraji mapy. Pokud by konec mapy byl ohraničen výraznou linií či plochou, bylo by vše v pořádku, takto ale hodně závodníků včetně mě šlo do vědomého rizika, když vyběhla záměrně z mapy s tím, že se skrz dvojkový hustník nad závrtem stočí ke kontrole. Hustník byl však rozlehlejší, než se dalo čekat a nenacházel se v něm pouze jeden závrt, a tak jsem (a nezůstal jsem osamocen) se znovu dopustil paralelní chyby. V závěru trati pak už „jen“ scházely síly.

 

E3

Časově nejdelší a mapově nejtěžší závod mého života. Takto prostě, avšak výstižně lze charakterizovat etapu, která se odehrála převážně v lese v okolí Gojšké planiny. Stavitel nám opět naservíroval nelehký úkol již na jedničku. Jen co jsem se ponořil trochu hlouběji do lesa, bylo mi jasné, že na programu dne rozhodně není žádný běžák. Když jsem se ocitl na pěšince mezi lesem a semiopenem, dostavila se vlna optimismu, jež byla však zcela neoprávněná, neboť to hlavní nás teprve čekalo. Pouze několik kroků od pěšiny jsem si začal připadat jako v Jiříkově vidění: v mapě bílý les, ve skutečnosti silně snížená viditelnost, v mapě kámen, v reálu mračna kamenů. Trošku mi to připomnělo severní Finsko, kde jsem ale byl pouze jako turista. V turistiku se však začala postupně měnit i má téměř tříhodinová anabáze v lese. V pohodlí domova nevypadá pohled do mapy nikterak hrozivě, zdání však silně klame. Frustrující bylo, že postup mezi kontrolami se dal zvládnout celkem se vztyčenou hlavou, ale i když jsem se ocitl v kolečku, neměl jsem zdaleka vyhráno, ba naopak, čekalo mě to nejtěžší – vyhodnotit, co v mapě je, a co ne, a pak dost často pročesat celé kolečko. Kontrola totiž nebyla mnohdy vidět ani z několika málo metrů. V této etapě jsem totálně vyhořel. Mezi hlavní příčiny patřily nezkušenost s podobným terénem, neschopnost generalizovat realitu a ke konci i fyzické vyčerpání. Zhruba od stodvacáté minuty se navíc začal hlásit naplněný močový měchýř. V tu chvíli mi blesklo hlavou: „Tak to ne, naposledy jsem při závodě močil někdy před třinácti lety, když jsem s OB začínal.“ S postupem času jsem si však uvědomil, že mi už je třicet, nemusím si na nic hrát, a proto jsem se po dvou a půl hodině pobytu na trati se slastným pocitem mezi kravičkami a závrty regulérně vychcal. Přes všechna utrpení, mindráky a další neduhy se mi však závod velmi líbil.

 

E4

Poslední dvě etapy byly podávány s vydatným předkrmem. Cesta z parkoviště na shromaždiště nebyla sice nijak zvlášť dlouhá – něco málo přes kilometr – zato převýšení na této pouti bylo rovno dvěma stům a padesáti metrům navrch. Podle spíkra se na Malou planinu – dějství krásného middlu – nevyšplhal nikdo rychleji než za třicet minut. U nás by z toho byl děsný problém, ve Slovinsku nikdo neremcal… Jak už jsem naznačil, stavba se opět vydařila: změny směrů, délek, pastviny střídaly lesní remízky a semiopen. Trať okořenila divácká kontrola, výhledy po okolí a přehledné pozorování funících závodníků. Výhradu bych měl snad jen ke kontrole číslo čtrnáct, jež byla opět umístěná velmi blízko okraje mapy, který neměl výraznou hranici. Na rozdíl od třináctky, která se nacházela též na kraji mapy, nebylo při dohledávce moc čeho se chytit. Po zkušenostech s vyběhnutím z mapy v E2 jsme si však dali pozor, přesto to běžce naší výpravy stáhlo příliš vpravo, kde se nacházela rýha, která však v mapě svůj otisk nezanechala.

 

E5

Můj třináctý závod ve Slovinsku mi mnoho štěstí nepřinesl. Již od rána jsem lehce cítil namožený stehenní sval coby památku na beach volejbal z předchozího dne. Uklidňoval jsem se však tím, že takových bolístek zažilo mé tělo již hafo. Po hezkém úvodu v otevřeném prostoru Velké planiny jsem ale vycítil, že tentokrát to nebude jen tak nějaké malé natažení svalu. „Nu což,“ řekl jsem si před náběhem do kouzelného lesa známého ze třetí etapy, „stejně jsem chtěl v lese jít téměř krokem.“ Je zajímavé, jak identickému prostoru prospěla mapa v méně podrobném měřítku. Přestože šlo o pouhé prosté zmenšení do desítky, obě mapy tedy obsahovaly stejné informace, pracovalo se mi s ní daleko lépe než při třetí etapě, dokonce bych desítkovou verzi nazval přehlednější. Snad i proto jsem z hlediska orientace v lese mohl být vcelku spokojen – žádná větší chyba. Naproti tomu noha bolela víc a víc. Od jedenáctky mě bolest přinutila střídat běh a chůzi, od šestnáctky jsem už jenom šel, následující kontrola vše rozjela naplno: místo chůze jsem se jen vlekl a při došlapech bolestí hekal. Po osmnáctce jsem konečně našel příhodný čagan a zbytek trati dokončil s vizáží Krakonoše. Škoda, závod byl na mé poměry celkem dobře rozběhnutý…

 

CELKOVÝ DOJEM

Je tak trochu paradox, že země, která má takovéto nádherné terény, nedokáže vlastními lidskými zdroji uspořádat závody pro tisícovku účastníků. Organizace by se dala z našeho zorného úhlu označit za jednoduchou, ale účelnou. V ČR by nejspíš neobstálo prosté shromaždiště, špatné startovky či nicneříkající spíkr. V záři vynikajících terénů se však tyto zápory krčily jako naprosté prkotiny.

 

{jpageviews 00 none}


Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Hledej...

Lajkovník

140 datlů

Moje klávesnice má na svědomí také...