Čtveřice vysočinských oblastňáků. Každý v něčem specifický, ale všechny se stejným přívlastkem. Ten u vína slibuje silný zážitek pro chuťové pohárky. Jakou roli však sehrál v podzimní Lize Vysočiny? Pozitivní! A o cO Běží v článku, který restartuje O-HROT? Pozitivní drcení kočičích kostek v Telči. Pozitivní točení volantem na šutrovatém Orlíku. Pozitivní mrazivý long naproti Čeřínku. A konečně pozitivní nakouknutí do Toulcových Maštalí.

sprint v Telči

12. září – Telč 

Krásné náměstí a hezký park. A to je tak všechno, ne? Jak ale v Telči postavit kvalitní sprint? Navíc událost světového rankingu. Před více než deseti léty jsme s oddílem také přemýšleli o tom, že bychom zde uspořádali nějaký celostátní sprint. Ale jednoduchost tamního terénu nás odradila. Ono se taky tenkrát ke sprintu přistupovalo dost jinak. Dvanáctiminutovou klasikou se tato nejmladší disciplína individuálního OB stala až později.

A právě proto mohlo centrum Telče v roce 2015 při sprintu obstát. Velký podíl na tom měla i bezproblémová mapa Starouše a stavitelský kumšt Martina Kratochvíla. A cože nám to naservíroval? Dvě tři volby u náměstí, rychlovku v parku, lekci pozorného čtení mapy 1, kudy tudy zpět do zámku a lekci pozorného čtení mapy 2. No a navíc ještě něco, co mi bylo dílem sympatické a dílem vedlo k přemítání o jednom tématu z World of O.

Wocogou? U kontrol v zámeckých zahradách a nádvoří si člověk musel dávat sakra majzla na to, kde přesně je kontrola umístěna. Jinak se taky mohlo stát, že jste sice nadšeně dorazili třeba ke správné zdi, a dokonce i na její správnou část, jenže kontrola nikde. Tedy nikde. Trůnila na správném místě, čili na opačné straně proklatě vysoké zdi (čti: hradeb). Tento prvek mi hrál do karet. Spoustu rychlíků se mi podařilo udržet za zády právě díky tomu, že jsem na rozdíl od nich pozorně četl popisy kontrol.

Prospěly by sprintu upřesňující tečky v kolečkách? A potřebujeme vůbec popisy?

Upřesňující tečky u kontrol

O pár dní později se na World of O objevil kratičký článek a hlavně k němu připojená podnětná diskuse, v níž se řešilo, jak zabránit tomu, aby se nejrychlejší OB disciplína neproměnila v luštění piktogramů. A jakou medicínu by sprintu naordinovali ve Finsku, jehož orienťáci celou diskuzi svými tweety rozpoutali? Tečky. Tečky, které uprostřed kolečka jasně ukážou, na které straně plotu, zdi, budovy atd. na nás kontrola čeká.

Osobně volám bravo! Už jen proto, že by při závodech odpadly obavy, že nezkušený stavitel si v popisech opět splete severní a jižní roh budovy a naloží mi tak minimálně jedno obíhání paneláku navíc. Upřesňující tečky si našly dost příznivců už i na sociálních sítích. 

Na World of O chtěli žnout diskusi, dokud je žhavá, a proto den po tečkovacím článku Jan Kocbach přispěchal s dalšími úvahami a návrhy (opět rozvedenými v komentářích): Potřebujeme při sprintu popisy kontrol? Vytiskněme za čísla kontrol i jejich kódy jako třeba v LOBu a je to. Můžeme díky upřesňujícím tečkám stavět kontroly na jakoukoliv část plochy či linie, nikoliv tedy jen například na rohy či konce? Získáme tím přece více skvělých postupů...

No, zase všeho s mírou. Ale pojďme zpět k telčským rybníkům, parkům a kočičím kostkám, ať můžu svůj ryze subjektivní pohled na závod uzavřít. Rozhodně jsem byl mile překvapen. Žádné bezduché drcení asfaltu se nekonalo. Závod přinesl dobré volby postupů. Do mapového pojetí se člověk mohl vžít při česání tréninkových lampionků.  Nečekal jsem kontroly v zámecké zahradě ani na nádvořích. Podle Vény však jednání se zainteresovanými proběhla velmi vstřícně. 

K16 v TelčiA co příště udělat lépe. Moc bych toho neměnil. Vlastně mám výhradu jedinou. V zámecké zahradě, severně od údajné kašny princezny Krasomily, se nachází hustník kreslený hóoodně tmavě zelenou značkou 421. A ta říká závodníkovi: „Stůj, do mě nelez! Máš to zakázaný!” Jenže než si to takový člobrda, který běží sprint asi se stejnou četností jako Země obíhá okolo Slunce, uvědomí, může být pozdě. Ke kontrole 16 jsem si to zkrátka namířil, jako by mi v cestě stál trojkový lesní hustník. Červená kontrolka se naštěstí rozsvítila včas. Závod byl zachráněn. No, on vlastně ani nebyl ohrožen. Aspoň ne z vnějšku.

A v tom vidím jediný problém. Pokud někdo onu zelenou buš probušil, mohl ušetřit bratru tři čtyři vteřinky. A to ve sprintu často znamená posun o více než jedno místečko výsledkové listiny. Zkrátka. Postavme na problematická místa rozhodčí a bude klid. 

Po závodě potěšila možnost obstarat si burčák. Druhý den po štafetách si celá rodina libovala také v tamním muzeu techniky (Fakt doporučuji!) či při tradičním posezení v cukrárně u hráze.

Jak to dopadlo | OBmalovánka

 Kamenitý middle na Orlíku

3. říjen – Leština u Skály

Jediný middle podzimní vysočinské sezóny nám HavlBrod připravil v hustnících a kamenných pasážích v okolí vrchu Orlík. Už dopředu potěšilo to, že pořadatelé na ORISu zveřejnili mapu, do níž vyznačili nové paseky a oplocenky. A ještě lepším tahem, který jsem nečekal, ale který je naprosto na místě, bylo vytisknutí těchto změn i do závodních map. Pokud příště ještě umístí legendu dokreslených údajů na lepší místo mapy a ohlídají si soutiskové křížky, k dokonalosti už nebude scházet nic.

Závod jsem si opravdu užil, i když úvodní cestovka na jedničku moc nadějí na hezký middle nedávala. Pak se naštěstí vše v dobré obrátilo: změny směrů, rytmu a průběžnosti. A věřte, nebo ne, ale vychutnal jsem si i poněkud přímočarý závěr počínající na jedenáctce. Od stolu se tato pasáž tváří celkem jednoduše, ale jako mapově snadná se ukázala pouze část mezi 13. a 16. kontrolou. Nicméně i ta měla své kouzlo – člověk tu mohl pelášit o sto šest.

A co se tak úplně nepovedlo? Podle toho, co se dělo v lese, soudím, že tratě obsahovaly protiběhy. S jistotou to však tvrdit nemůžu, protože se na podzim u nás objevil takový nepěkný, ošklivá věc. Na OB postupech aby data z Vysočiny pohledal... Posledním závodem z naší oblasti, který se objevil na http://obpostupy.cz/, je telčský sprint. Dalším nešvarem, který k „dokonalosti” přivedl chrastecký oddíl, se stává pořadatelský minimalismus. Nic proti němu, pokud vše, co „zákon káže”, funguje.

V případě JHB šlo jen o zdánlivou prkotinu – chybějící rozpis. Přitom pravidla hovoří jasně: „Rozpis musí být zveřejněn alespoň patnáct dní před datem uzávěrky přihlášek...” Informace uvedené v ORISu neobsahovaly všechny údaje, o kterých se má závodník z rozpisu dovědět. Mám pocit, že minimálně poslední sezónu jako by někteří pořadatelé a činovníci oblasti byli na slovo skoupí. Vím. Stojí to čas, úsilí... Ale je to prostě škoda.

Jak to dopadlo | OBmalovánka

Korunní vrch 

18. 10. Salavice

Růžená je klubem, který nepořádá závody každý rok. A je to vidět. V dobrém i ve zlém. Projevů toho prvého jsem však objevil výrazně více. Ukázalo se, že pokud klub nedělá jeden závod za druhým jak na běžícím pásu, navíc často primárně kvůli zisku, dokáže si s pořádáním pohrát a užít si ho. Pro takový oddíl to je prostě svátek. Posvícení, které nemusí být každý rok.

A že do této škatulky zapadá i nedělní klasika na Korunním vrchu, se ukázalo už při pohledu do ORISu, kde se údaje o závodě (parametry, pokyny...) objevovaly na Vysočinu nezvykle brzy. Ve vyloženě mrazivém počasí nejeden závodník kvitoval s povděkem to, že organizátoři zajistili teplé zázemí, chutnou bramboračku za dvacku a hlavně, že na start to z cíle bylo, coby kamenem dohodil.

To je zejména na podzimních oblastňácích postup hodný následování. Člověk se na cestu na start nabalí, odloží si u cíle a po závodě se opět zahřeje další vrstvou oblečení. Tratě sice měly nějaké mouchy – třeba opět tušené protiběhy (OB postupy chybí.) – ale v lese se mi líbilo. Navíc se stavitelskému duu povedla pěkná věc. Vůbec jsem nepoznával, že jsem tu vloni absolvoval třídenní Botas a pár závodů v předchozích letech. 

I přesto pro mě mapa této oblasti má pořád pár zakletých míst. V kombinaci s přemírou snahy se mi proto podařilo vyběhnout z prostoru, který mapaři zachytili pomocí černé, hnědé, modré, žluté, zelené a bílé. Nicméně před pořadateli nelze než smeknout klobouk – v malém počtu dokázali připravit povedený závod.

Jak to dopadlo | OBmalovánka

Klopýtání v Maštalích

24. října – Budislav

Loučení s vysočinskou sezónou nemohlo proběhnout za lepšího počasí. Z ranní námrazy se brzy vyklubal slunečný, téměř jarní den. A když se k tomu přidal krásný terén Toulcových Maštalí, který umožnil postavit tratě s volbami postupů a zároveň prověřil i naši fyzičku, vznikla důstojná tečka za Ligou Vysočiny 2015. Přesto se závod nesl na vlně kontrastů. Protikladnost propracovanosti a úspornosti z celého pořádání přímo čišel. 

Na jedné straně si nešlo nevšimnout snahy stavitele tratí: volby postupů, revidovaná mapa (!), propracované popisy... Na straně druhé se nedala přehlédnout někdy až přílišná úspornost při samotné realizaci závodu. 

První problém se ukázal již před závodem. ORIS dlouho mlčel, a když konečně promluvil, opět nenabídl klasický rozpis, ale jen neúplný výčet informací. Co považuji za opravdový problém, je skutečnost, že upozornění na zákaz použití bot s hřeby se na ORISu objevila až v úterý či ve středu (?) před závodem. Toto je údaj, který má být přístupný minimálně 15 dní před uzávěrkou přihlášek! Co by si s takovýmto informačním embargem mohl počít například student, který na závod jede přímo z kolejí, aniž by se stavoval doma?

Celá věc je o to pikantnější, že pořadatelé byli Jihomoravskou oblastí požádáni o dodání rozpisu. Ačkoliv to nezmiňuje ani ORIS, ani pokyny, závod byl totiž součástí i Jihomoravské ligy. No a Honza Fiala na informovanost „svých oveček” zkrátka dbá. Reakce organizátorů? Rozpis nedodali. Ani Brňákům, ani Vysočině. Závod se tak „proslavil" i na školení rozhodčích ve Šternberku...

Svérázné pojetí pak pokračovalo i na startu. Nefunkční část startovních hodin – dobře, stát se to může, i kdyby je pořadatelé v pátek před závodem vyzkoušeli. Komicky však působilo pořvávání dvojího času. Nejprve se ozval čas pro vstup do prvního koridoru a pak (podle mě zcela zbytečně a dost zmatečně) zazněl i čas závodníků šikujících se na startovní čáře. Start se celkově vyznačoval naprostou úsporností: chyběly startovky, cedule o řazení map, údaj o vzdálenosti na mapový start („Je na dohled.” Tak zněla odpověď vrchního startéra na dotaz jednoho zvědavého závodníka.)...

No, hlavně že v lese vše klapalo. A na úplný závěr bych vyzdvihl fakt, že start se nacházel kousíček od cíle. To je skutečně koncept, který představuje benefit jak hrom...

 Jak to dopadlo | OBmalovánka

Moje (nechtěné) experimenty s OBuví

Dovětkem povídání o podzimní části Ligy Vysočiny budiž poukázání na to, že každý ze čtyř závodů jsem absolvoval v jiných kramflecích. Ne že by to byl záměr, ale:

  • V Telči měly utrum hřebíkáče. Dlažební kostky proto drtily mé botasky Mizuno.
  • Na Orlíku jsem se poprvé a naposled vznášel v klasickém provedení hřebíkáčů Inov-8. A výsledek se dostavil.
  • Na Korunní vrch jsem jako korunovaný vůl vyrazil sice také v hřebíkáčích, ale vložky zůstaly v kulturáku. Vytvořil jsem tudíž inovovaný inovejt. Při úvodních metrech klusání na start po asfaltu jsem si říkal, že to nebude dobré. V lese to ale šlo překvapivě skvěle. Asi se stanu průkopníkem barefoot v OB, když už jsem se na tuto stezku vypravil i v běžném životě.
  • No a o tečku za závodní sezónou se postaraly orientky snad ještě z minulého století. Do Maštalí byli totiž vpuštěni výhradně koně bez podkov (čti: hřebů). I když kdo ví. Vzhledem k výše popsanému pojetí startu a tomu, že jsem o žádný plech v koridorech nezakopl, bych se ani nedivil, kdyby nějaký ten závodní kůň načerno proklouzl okován.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Hledej...

Lajkovník

140 datlů

Moje klávesnice má na svědomí také...

Prej už tu na podobný téma něco je